Zneužíval mě
Jednou jsem šla na návštěvu ke své babičce.
Přespávala jsem tam.
S babičkou žil i její spolubydlící.
Babička někam odešla a já tam s ním zůstala sama.
Začal mi říkat, že je na mladé holky,
sedl si na mne a osahával mě.
Také chtěl, abychom šli do postele,
ale já jsem odmítla.
Pak už mě svlékal a začal mě sexuálně obtěžovat.
Já jsem říkala, že to nechci.
Tak jsem ho odstrkávala, aby mě nechal.
Ale on je o dost silnější než já.
Když se mě pak babička ptala, proč jsem utekla,
řekla jsem jí, že mě její spolubydlící sexuálně obtěžoval.
Babička říkala, ať to neřeším, že si s ním promluví.
Ale nepromluvila. Nevěřila mi.
Takže já jsem se s tím trápila,
že jsem si s nikým nemohla promluvit
a nemohla to s nikým řešit.
Tak to pokračovalo,
když jsem tam k ní chodila a ona tam nebyla.
Nejdřív jsem se bála tátovi říct,
protože on je někdy naštvaný a zlobí se.
Ale nakonec jsem mu to řekla.
A táta si s ním promluvil a pak už mi dal pokoj.
Pak jsem ještě měla jeden podobný zážitek.
Chodila jsem na počítače a tam mě zase obtěžoval cikán.
Říkal nechutné věci:„Ty máš velký kozy a do tebe by se to strkalo“.
Dělala jsem, že ho neslyším, ignorovala ho,
protože jsem nevěděla, jestli na mne nebude agresivní.
Je dobré mít to komu říct
Nejdřív jsem to nikomu neřekla a dusila to v sobě.
Pak jsem si šla popovídat s jednou asistentkou,
protože jí důvěřuji víc než někomu cizímu
a mohla jsem si s ní o tom popovídat.
Jsem ráda, že jsou lidé, kteří si mohou pomáhat.
Dobré je, když tyto věci může člověk s někým probrat
a s někým si o tom popovídat
a nemusí prožívat to, co já a dusit to v sobě.
Mně pomohlo, že jsem dostala radu,
co mám dělat, kdyby se to opakovalo.
Že mám buď toho člověka ignorovat nebo volat policii.
Také jsem byla u psychiatričky,
ale s ní jsem o tom nechtěla mluvit.
Pak jsem ještě byla v psychiatrické léčebně,
ale tam chtěli, abych o tom mluvila před skupinou a s ostatními lidmi.
A to jsem řekla, že ne, že s kolektivem to řešit nebudu,
že by to vynášeli a poslouchala bych to všude.
A to jsem nechtěla.
Teď už k babičce nejezdím
a vím, co mám dělat, kdyby mi někdo něco podobného dělal.
Třeba zavolat policii.
A třeba můj příběh dodá dalším lidem odvahu,
aby se nebáli to někomu říct a řešit to.
Chtěla jsem antikoncepci
Začala jsem chodit ke gynekologovi,
abych věděla, že jsem zdravá.
Doporučili mi to asistenti.
Taky mi našli dobrého gynekologa.
Měla jsem kluka, jmenoval se Marek.
Marek po mě mrkl.
Líbilo se mu, že na něj nekřičím.
A vůbec se mu líbilo, jak se k němu chovám.
Nesnášel křik a komandování.
A to já jsem nedělala.
Já jsem ho vždycky raději o něco poprosila.
„Marku, prosím tě, byl bys tak hodný a mohl tady něco udělat.“
Chodili jsme spolu na badminton,
dělali jsme spolu sport,
chodili jsme pěšky, třeba na Motol.
Po nějaké době jsem mu dovolila,
aby se mě dotýkal, hladil mě,
ale pak mi chtěl dát pusu na rty…
…to už jsem ho zarazila
a řekla mu: Víš, Marku, že když se mnou chceš něco mít,
že potřebuješ něco, nějakou ochranu?
Já nechci mít dítě.“
Nechtěla jsem riskovat, aby se něco nestalo.
Řekla jsem mu, že budu muset zajít ke gynekologovi,
aby nám poradil, co dál.
Buď tam půjdu sama, nebo spolu.
Takže jsem tam šla sama,
protože to pro mě bylo důležité.
Ptala jsem se ho,
že už chodím s klukem,
co mám dělat, abych neměla dítě.
On mi řekl, že já antikoncepci mít nemůžu.
Prý už jsem starší a není to pro mě nejvhodnější.
Takže jsem se ptala: „A co tedy může udělat on?“
On mi doporučil, aby on měl ochranou pomůcku.
A takhle jsem mu to řekla,
že musí mít ochranou pomůcku.
Když jsme se viděli, tak jsem mu řekla:
„Budeš si muset něco koupit, vzkazuje ti to pan doktor.“
A on řekl, že tedy jo.
A šel si koupit ochranou pomůcku, ten kondom.
A ještě chtěl poradit, který.
Tak jsem mu poradila třeba s jahodovou příchutí.
Zkušenost z metra
Taky mám zkušenost z metra,
že nějakej chlap v metru si zkoušel sáhnout na má prsa,
cítila jeho zpocenou ruku,
takže jsem pokrčila ruku
a loktem jsem jeho ruku odstrčila.
Tím jsem se ochránila.
Bylo mi to hodně nepříjemný.
Pak už mi dal pokoj.
Taky jsem to řekla mámě.
Jinak naštěstí žádné špatné zkušenosti nemám.
Seznámení na internetu
Seznámila jsem se na internetu s jedním člověkem – s jedním mužem.
Ten muž mi na sebe dal telefonní číslo a chvílemi jsme si povídali na internetu a chvílemi po telefonu.
Po asi měsíci a půl jsme se domluvili, že se setkáme.
Sešli jsme se na konečné stanici metra.
Jeli jsme spolu do centra, kde jsme se naobědvali.
Potom jsme jeli ke mně do chráněného bytu, kde jsme si povídali.
Dali jsme si čaj.
Erotické fotky
Potom jsme se domluvili, že bude sex.
Vyfotil si mne nahou- udělal několik fotek.
No a potom odjel ode mne a já jsem zůstala doma.
Po nějaké době mně zavolal, že má moje erotické fotky a dá je na facebook.
Já jsem myslela, že si je nechá pro sebe.
Mé erotické fotky na facebooku a důsledky
Můj bývalý přítel řekl mým rodičům, že mám na facebooku erotické fotky.
Kvůli tomu jsem pak byla u rodičů na výslechu.
Sebrali mi notebook a nesměla jsem nikam – jen domů a do práce.
Ten muž mi pak volal a já jsem mu řekla, že už se nemůžeme vídat, že je zle.
Od té doby jsem ho neviděla.
Teď už vím, že mám dávat pozor
a nemám si dávat schůzky s člověkem,
který po mne chce sex.
Onkologická zkušenost
Chtěla bych se podělit o svou zkušenost mé dcery s gynekologem.
Jakmile jsem začala mluvit o prohlídce u gynekologa,
tak to končilo tím, že na sebe nenechá sahat.
Dnes vím, jak velká to byla chyba,
že jsem ji nedonutila jít na gynekologii.
Je to pět let, kdy mi řekla, že má nějaké bulky v tříslech.
Hned jsem ji vzala do nemocnice na gynekologii v Kyjově,
ani neodporovala, protože měla strach.
Byl zjištěn nádor na vaječníku 8,5 cm.
Do 14 dní byla po ambulantních vyšetřeních první operace.
Přístup kolektivu byl velice dobrý,
primář mi umožnil být s dcerou v nemocnici.
Po operaci mi primář řekl,
že jde o zhoubný nádor.
Výsledky odebraného vaječníku a dalších vzorků byl doslova šokující.
Vše zhoubný, metastazující.
Ihned nás objednal na MOú (Žluťák) do Brna.
Tady primář rozhodl,
že budou 4 chemoterapie a pak další operace.
Na chemo jsme dojížděli ambulantně,
pak druhá operace.
Do Brna jsem za ní dojížděla každý den, aby měla pocit jistoty.
Výsledky po operaci byly nadějné,
ale pro jistotu ještě dvě chemoterapie.
Zase přístup k dceři a spolupráce se mnou s kolektivem oddělení gynekologie velice dobrá.
Dceři jsme neřekli, že má rakovinu, ale závažnou nemoc.
Taky v nemocnici jsem prosila, aby slovo rakovina před ní nikdo neřekl.
Snad i tím byla její léčba úspěšná, protože byla ušetřena její psychika.
Poněvadž ví, že se na tuto nemoc umírá.
I když to bylo někdy hodně těžké,
když se zeptala, jestli na tuto závažnou nemoc nemůže zemřít.
Je to již 5 let a zatím vše dobré.
Proto maminky donuťte své dcery jít na preventivní prohlídku.
Byl jsem hodně stydlivý
Když jsem se poprvé začal s někým seznamovat,
tak jsem byl hodně stydlivý.
O holky jsem se zajímal,
ale mluvit s nimi bylo horší.
Na škole jsem měl tucet kamarádek,
ale se žádnou jsem nechodil.
Začalo to po nástupu do Centra 83.
Byl jsem pohledný mládenec s pěknou postavou.
V Centru právě probíhaly taneční.
To jsem ještě nikoho z lidí neznal.
První holka
V tom okamžiku se to stalo. 
Začala si mne prohlížet jedna holka a
chtěla se mnou tančit.
Při tanci jsme si řekli svá jména, a odkud jsme.
Zde jsem se seznámil se svou první holkou Martou.
Myslel jsem si, že je to ta pravá,
ale postupem času jsem zjišťoval,
že na tu pravou si budu muset ještě počkat.
Mělo to pár nedostatků.
Jedním z nich byla nevěra.
Martu totiž štvalo,
že se více bavím s jinýma holkama a ne s ní.
Popadaly ji záchvaty vzteku a hysterie.
Dlouhou dobu jsem její nerváky a nadávky snášel.
Ale nakonec jsem toho už měl dost.
A s Martou se rozešel.
Poslal ji k vodě.
Kamarádka
Po čase jsem si našel kamarádku Janu.
Začali jsme si spolu povídat.
Jana chodila do keramické dílny jako já.
Měli jsme společné zájmy i sport.
Chodili jsme spolu na obědy a večeře do restaurací.
Jana byla trochu stydlivá a ještě s nikým nechodila.
Řekli jsme si, že chvíli budeme kamarádi a pak se uvidí.
Kamarádi jsme dodnes a tak to zůstalo…
Kamil, 3. prosince 2015
Jestli si chcete poslechnout kousek Kamilova příběhu,
pak klikněte na odkaz:
„Já jsem o té lásce nic nevěděl…“
„Ona hledala nějakýho kluka…“
Poznámka: Jména zmiňovaných osob jsme změnili. Fotky jsou ilustrativní – nejsou na nich Kamil, Marta ani Jana.
Sterilizace
Narodila jsem se v Reykjavíku v prosinci roku 1950.
Ze všech sourozenců jsem byla nejstarší.
Bydlela jsem u rodičů až do 19 let, kdy mi umřela máma.
Když mi bylo 14 let, tak mě sterilizovali.
Tou dobou jsem žila s rodiči a sourozenci.
Dozvěděla jsem se o tom až když mi bylo 27 let.
V té době jsem žila v ústavu.
Když jsem vyrůstala,
nikdy jsem neměla pocit,
že bych se nějak lišila od svých sourozenců.
Bylo mi líto, že si mysleli, že jsem nějaká jiná.
Nebyla jsem naštvaná, že nemůžu mít děti.
Nikdy jsem vlastně děti mít nechtěla,
ale bylo ponižující, že mě poslali na operaci
a lhali mi, že mi musí vyndat slepé střevo.
(Hreinsdóttir, Grétarsson a Stefánsdóttir, 2015)
Nemůžu mít děti – nikdy se s tím nesmířím
Narodila jsem se v Reykjavíku v roce 1960.
Jsem nejmladší z mnoha sourozenců.
Bydlela jsem vždycky s naší rodinou.
Když mě v místní škole začali šikanovat,
začala jsem chodit do zvláštní školy.
Když mi bylo dvacet,
moje sestra se domluvila s lékařem
a chtěli mě sterilizovat.
Byla jsem hrozně naštvaná.
Vzala jsem si v práci volno
a sama jsem vyrazila do nemocnice.
Mluvila jsem tam se sestrou
a oni to pak zrušili.
Moje sestra chtěla,
abych si promluvila s psychiatrem.
Řekla jsem sestře,
proč k psychiatrovi radši nepošlou moji sestru.
Protože to vypadalo, že jí něco je, ne mně.
Tohle je moje tělo a ne tvoje.
Později jsem otěhotněla
a moje rodina mě donutila jít na potrat.
Nikdy se s tím nesmířím.
Nikdy nepřestanu toužit po dítěti.
(Björnsdóttir, 2011).
Konečně jsme rodina
Když se Lise a Gunnarovi narodilo před 18 lety jejich první dítě,
v nemocnici nevěřili,
že se o dítě zvládnou postarat.
Sestry si dítě nechávaly v kanceláři
a rodiče nikdy nezůstávali s dítětem bez dohledu.
Nakonec si dítě mohli nechat u sebe,
to ale muselo mít neustále dětský monitor
a sestry sledovaly každý jejich pohyb.
Po návratu domů byli pod neustálým dohledem,
až jednou dorazila na neohlášenou návštěvu sociální pracovnice.
Dítě si hrálo s hračkami odpovídajícími jeho věku,
Lisa seděla vedle něj a pletla,
Gunnar myl v kuchyni nádobí.
Byla to kouzelná chvíle,
protože sociální pracovnice je konečně začala považovat za rodinu.
Lisa a Gunnar úspěšně vychovali dvě děti,
kterým je dnes 16 a 18 let.
Překonali řadu překážek
a dodnes se obávají,
že jim jejich děti někdo odebere.
(Sigurjónsdóttir, 2016)
Personál zařídí naše setkání
1) Sýra a její přítel Einar si zatelefonovali a dohodli se, že by se rádi viděli.
2) Einar to oznámí personálu domova, aby ho Sára mohla navštívit.
3) Einar zavolá Sáře zpět, aby upřesnil datum a čas setkání.
4) Sára požádá personál svého domova, aby jí zařídili přepravu.
5) Personál zajistí vůz.
6) Personál potvrdí, že vůz je objednán.
7) Sára zavolá Einarovi a potvrdí setkání podle možností přepravní služby.
8) Sáru odveze vůz k jejímu příteli.
9) Probíhá setkání.
10) Přepravní služba vyzvedává Sáru v předem domluvený čas, ať je připravená nebo ne.
Někdy dorazí vůz příliš brzy, jinde příliš pozdě.
(Björnsdóttir, 2010).
Zůstali jsme spolu dodnes
Jonniho jsem poznala v roce 1990.
Seznámila jsem se s ním v zimě tak,
že jsem uklouzla na ledě a spadla mu do náručí.
A tam jsem zůstala až do dneška.
Věřím, že toho dnes jsme se měli potkat
a zůstat spolu navždycky.
To byl náš osud.
Jeho rodina je úžasná.
Podporovali nás od samého začátku
a podporují nás pořád.
Na Jonniho narozeniny jsme se zasnoubili.
Jonni koupil prsten
a pak jsme šli za Jooniho mámou a řekli jí to.
Pak jsme šli k jeho sestře.
Ta nám dala šampaňské a pak jsme šli na večeři.
Jenom my dva.
Bylo to hrozně romantické.
Dva roky na to jsme se vzali.
(Hreinsdóttir, Grétarsson a Stefánsdóttir, 2015)
Potrat – už to nechci znovu zažít
Když mi zemřela nejlepší kamarádka,
jela jsem na diskotéku
a tam jsem se opila jako dobytek
a vyspala jsem se s klukem.
A pak jsem zjistila, že jsem těhotná.
Řekla jsem to mámě
a ta mi řekla, že to je na mě.
Přemýšlela jsem o tom,
že když si to nechám,
tak budu svobodná matka.
A jako svobodnou matku mě nikdo chtít nebude.
Říkala jsem tedy mámě,
že to dám pryč,
a ona mi na to řekla,
že to záleží fakt na mně.
Nakonec jsem tedy na ten potrat šla,
ale rok jsem se z toho vzpamatovávala.
Jsem moc ráda, že teď mám svoje děti,
ale vzpomenu si na to,
že mu mohlo být dneska 16
a představuju si, jaký by byl.
Na jeho narozeniny si vždycky vzpomenu.
Říkala jsem to Honzovi,
že jsem šla na potrat
a on mi na to řekl,
že jsem udělala dobře,
že by se mnou nebyl,
kdybych měla dítě.
Prostě by se bál vychovávat cizí dítě.
Ani tchán by nechtěl,
aby jeho syn vychovával cizí dítě.
Takže z jedný strany jsem ráda,
že jsem na ten potrat šla,
ale z druhý strany mě to hrozně mrzí.
Bála jsem se tehdy prostě toho,
že už si nikoho nenajdu,
a taky toho, že to dítě neuživím.
Ten kluk, co jsem se s ním vyspala, mi řekl,
že to jeho dítě není.
A můj tehdejší partner mě s dítětem už nechtěl.
Takže jsem se rozhodla, že dítě nechci.
Ale už jsem tuto zkušenost nechtěla znovu zažít.
Jak jsme se seznámili
S Mirkem jsem začala chodit po jednom rozchodu s jiným klukem,
to bylo těsně před Vánoci a Mirek mi tehdy hodně pomohl.
Ten kluk mi slíbil, že bude na Vánoce se mnou.
Já jsem měla všechno připravené, byly 4 hodiny
a on se najednou sebral a odjel k mamině.
Já jsem na Štědrej den byla sama,
uřvaná a tak jsem zavolala Mirkovi.
Jestli nechce přijet za mnou, že jsem sama doma.
On měl tehdy tátu v nemocnici,
tak jsem si myslela,
že by to mohlo být dobré i pro něj.
My jsme tehdy spolu jenom kamarádili.
Přijel za mnou, dali jsme si večeři
a jemu moc chutnala a pochválil mi to.
A mě najednou přišlo tak líto,
že tam není ten kluk, ale Mirek.
Mirek mi ale opravdu hodně pomohl,
když jsem měla největší úzkost.
Poznala jsem ho taky přes jednu kamarádku
a zpočátku mě nepřitahoval, byl mi ukradenej.
No a on mi pár měsíců potom,
co mě ten můj kluk na Štědrý den nechal samotnou, řekl.
„Tak prvního si sbal a druhýho si jedu pro tebe.“
Jsem mu moc nevěřila,
ale on pak přijel a holky z práce mi říkaly.
„Hele, tam je nějakej hezkej mužskej. To je pro tebe?“
Já na to, no to jasně.
To je pěknej nesmysl.
Vyšla jsem z vrátnice
a já ho tam opravdu vidím.
Tam byl velkej náklaďák a já se ptám, co to tady je.
A on: No, Janko, já jsem přijel pro tebe, jsi už sbalená?
A já, že nejsem, proč bych měla být sbalená.
On mi řekl, no protože teď jedeš se mnou.
Řekla jsem mu: „Jsi blázen?
On na to: Nejsem.
Jak mě požádal o ruku
No tak jsem za půl hodiny byla sbalená a okamžitě jsme jeli.
A 21. května mě požádal o ruku tak,
že jsme byli v restauraci a já jsem říkala:
„Ty, Mirku, není to nějaký rychlý?“
On na to: Proč? Není.
No ale, ještě než mě požádal o tu ruku,
tak jsme seděli v restauraci na večeři.
On se mě ptal. „Ty, Janko, máš mě ještě ráda?
Já jsem mu na to řekla:
„Hele, kdybych já tě neměla ráda, tak tady nesedím. Co pak se děje?“
„No, já bych ti chtěl něco říct.“
A já na to: A je to vážný? Ty mi chceš dát kopačky? Ty ses zbláznil?
„Ne, nechci ti dát kopačky.“
„Tak co se děje?“
Byla jsem nervózní a ruce se mi klepaly
a říkala jsem si, že už to nedám.
A on si kleknul a já na to, co blbneš?
A on se zeptal se: „Janko, vezmeš si mě?“
A dával mi prstýnek.
Já na to: „Cože?“
„No, vezmeš si mě?“
A já: „No jasně. Ano.“
Řekla jsem to docela hlasitě
a lidi na nás koukali, co se děje, co řeknu.
Jak jsme měli svatbu a děti
A domluvili jsme se, že se vezmeme 22. září.
Trochu jsem se divila a říkala, že je to rychlý.
Ale on ne, že se těší, jak budeme žít spolu.
Tak jsme šli na magistrát zařídit svatbu.
Sehnala jsem si svatební šaty, boty.
A nejlepší na tom všem bylo,
že mi děda po svatební noci říkal, že jsem těhotná.
Prý jsem celý den jedla jen jahody a k tomu okurku.
Tak si proto myslí, že jsem těhotná.
Tak jsem šla za pár dní na gynekologii
a tam mi řekli, že jsem v pátém týdnu.
Tak jako fakt to bylo úžasný.
No, a když se narodil Tomík,
tak jsem dostala prstýnek.
Za Jarouška taky.
Za Marťáska jsem dostala hodinky.
Svatbu jsme měli v roce 2007
a teďka už spolu budeme 8 let.
Děti a výchova
Dětem je 8, 4 a 2 roky.
Děti nám občas hlídají kamarádky a kamarádi.
Rodiče ne, Mirek je už bohužel nemá
a moje máma mi děti nehlídá.
S výchovou dětí je to někdy těžší,
děti si ze mě dělají dobrý den,
protože ví, že jsem kliďas.
Akorát teď jsem vylítla,
protože se Tomík nevrátil včas od kamaráda.
Měla jsem o něj strach,
jestli ho třeba někdo nevzal.
Takže musí teď být doma
a za kamarádem dneska nemůže.
Řekla jsem si, že nepovolím.
Z táty mají větší respekt, toho se bojí.
Někdy jim říkám, že zavolám tátovi.
A oni: „Maminko ne, my už jdeme.“
Jak jsem se zamilovala
Když se mi narodil Tomík,
bylo to všechno super,
manžel fungoval skvěle.
Narodil se Jaroušek
a to jsme měli nějakou krizi.
Potom se narodil Marťásek
a to bylo všechno v pohodě.
Jenže já jsem se zbláznila
a zamilovala jsem se do někoho jiného, do Vaška.
S tím klukem jsem se seznámila přes jednu kamarádku,
která s ním kamarádila.
Byl to hrozný masakr,
já jsem všude viděla jenom jeho.
Přemýšlela jsem o tom,
že se k němu nastěhuju.
Mirek (manžel) mi nedával peníze
a já jsem musela všechno táhnout sama.
Bohužel mi tehdy neřekl něco na rovinu,
protože mě chtěl překvapit,
totiž to, že ty peníze na něco šetřil.
Jenže to já jsem nevěděla.
Když jsem se to dozvěděla,
tak jsem mu říkala:
„Ty jsi ale kůň, proč jsi mi to neřekl?“
A on na to:
„No, protože jsem tě chtěl překvapit
a nevěděl jsem, že uděláš takovou kravinu.“
Za ty peníze pak koupil vláčky.
Máme je v pokoji, kupoval to pro kluky.
Jak jsem se chtěla rozvést
No ale zpátky k tomu zamilování.
Nedával mi peníze,
já jsem kvůli tomu na něj byla naštvaná
a tak jsem se zamilovala.
A říkala jsem Mirkovi:
„Hele, já se chci okamžitě rozvést.
Já jsem zamilovaná.“
Říkala jsem to taky své doktorce, psychiatričce.
A ta na mě:
„Vy jste se zbláznila, se třemi dětmi,
jak to chcete utáhnout.
Vždyť vy sama nezvládnete ty děti.
Jsem zvědavá, co bude za tři měsíce.
No a pak jsem ji řekla,
jak to nakonec dopadlo.
Já jsem pak naštěstí zjistila,
do čeho to vlastně jdu,
že jdu do něčeho ještě horšího, než mám teď
a od Mirka jsem neodešla.
Kamarádka mi totiž řekla,
ať neblbnu a dám si pozor,
že ten Vašek neplatí nájem, vůbec nic,
že prý dluží asi 250 000 Kč.
Jak mi Mirek odpustil a zůstali jsme spolu
Tak jsem šla za Mirkem a zeptala se ho.
„Hele, Mirku, můžeš mi to odpustit?
Já se k němu nemůžu nastěhovat.
On neplatí nájem, neplatí nic,
taky se bojím, aby mi pak kvůli tomu sociálka nesebrala děti,
protože ty jsou jediný, co mě drží nad vodou.“
A on mi na to řekl.
„Stalo se. Nejsi jediná, kdo se zamiluje. Zapomeneme na to“.
Od té doby si držím od mužských odstup.
A taky jsme se rozhodli,
že si budeme všechno říkat na rovinu.
No a od toho okamžiku, je to asi rok,
jsme se vůbec nepohádali.
On by se i chtěl hádat, ale já nechci.
Říkám mu, že když se chce hádat,
ať si vezme kocoura a hádá se s ním.
Znovu na potrat nepůjdu
Chtěla jsem mít rodinu,
chtěla jsem mít děti.
Ale už jsem měla dvě.
Když jsem čekala Marťáska,
tak jsem to nevěděla,
už jsem byla ve dvou měsících,
když jsem se to dozvěděla.
To jsem přišla domů uřvaná
a ukázala jsem Mirkovi ultrazvuk.
Mám dva dny na to, si to rozmyslet,
jestli půjdu na potrat, nebo ne.
A on se mě tedy ptal: „A co chceš ty?“
Řekla jsem, že na ten potrat nepůjdu,
že už jsem měla jeden
a podruhé už to nechci zažít.
Takže jsme se rozhodli,
že si dítě necháme,
a on mě přesvědčoval,
že to bude holčička.
Tak jsem mu uvěřila
a koupila si červený kočárek.
A za pár dní jsem se dozvěděla,
že má pindíka.
Tak jsem to řekla Mirkovi
a on, no tak jdeme do čtvrtého.
Ale to já už nechci.
Tři děti mi stačí
Už si dávám pozor
Já jsem s jedním klukem spala,
ale lekla jsem se,
že můžu být v tom,
tak jsem přestala ještě před ukončením.
Pak jsem si ale zkoušela test
a měla jsem jednu čárku nahoru,
tak jsem si myslela, že jsem v tom,
ale nebyla jsem.
To naši ještě chodili do práce,
takže by se o to nemohli starat.
Byla bych druhá ženská v rodině,
která by měla děti.
Já jsem se o dítě sama starat nemohla
a rodiče tehdy tedy taky ne,
tak jsem byla ráda,
že jsem nakonec těhotná nebyla.
Pak už jsem si dávala větší pozor,
chodila jsem na gynekologii
a brala antikoncepci,
protože jsem nechtěla dítě.
Neuměla bych se o něj postarat.
Seznámení
Měla jsem přítele,
se kterým jsem se seznámila v chráněném bydlení.
On byl naprosto zdravý.
Pracoval se zedníky.
V chráněném bydlení stavěl nové místnosti.
Ze začátku jsme spolu kamarádili.
Navštěvovali jsme se dvakrát do měsíce.
Ještě než jsme spolu začali chodit,
se mne zeptal, jestli můžu mít děti.
Já jsem mu řekla,
že děti ze zdravotních důvodů mít nemůžu.
Čekala jsem, že bude nepříjemný.
Úplně mne polil pot, ale on mi řekl,
že to nevadí, že to chápe.
Od té doby jsme spolu začali pořádně chodit.
Mně se líbil – byl usměvavý, veselý a vtipný.
Společné bydlení
Jednou ho se mnou navštívili moji rodiče.
Chtěli poznat jeho a jeho rodiče.
A schválili mi ho.
Po delší době – za 3 roky – jsme spolu začali bydlet.
Během našeho společného bydlení jsem zjistila,
že o sebe moc nedbá.
Pořád jsem ho musela hnát do koupelny,
aby se pořádně umyl.
Musela jsem mu vždycky říct,
že musí chodit do práce upravený,
když bude chtít mít nějakou práci.
On na to moc neslyšel a začal hodně tloustnout – přibírat na váze.
To bylo z toho nezdravého jídla, které jedl (sladké, mastné).
Rozchod
Potom mezi námi začaly neshody.
Nerozuměli jsme si v různých věcech, jako třeba počítač.
Vadilo mu, že jsem pořád na internetu
a s ničím nepomáhám.
Mně zas vadilo,
že o sebe přestal dbát a začal být protivný.
Až jsme si jednou museli spolu promluvit.
V tu chvíli mi řekl, že nic ke mně necítí.
Mně to dost šokovalo.
Do toho jsem ještě marodila s ledvinou.
Pak jsme se spolu rozešli
a on šel bydlet do jiného chráněného bytu.
Musím říct, že když po mne kolikrát touží, to vím od asistentek,
tak jsem mu po asistentkách vzkazovala,
že když se něco rozbije, už to nejde slepit.
Proto už jsem ráda, že mám klid
a nemusím mít problémy s vyřizováním jeho věcí.
Mrzelo mne, že mi neřekl dřív,
že něco není v pořádku
a řešil to až v době, kdy jsem marodila.
Bylo to ošklivé, protože jsem kvůli tomu brečela
a nemoc se zhoršila.
Volala jsem mojí mámě a ta se mne snažila uklidnit,
protože věděla, že je zle.
Pak už byl definitivní konec.
Poučení
Teď nikoho nehledám.
Kdybych nějaký další vztah měla,
tak bych se snažila nebýt na počítači tak často.
Kdybych viděla, že s druhým není něco v pořádku,
tak bych se ho zeptala, co se děje.
Odpovídala bych mu na věci, které by ho zajímaly.
Řešila bych, když by mu něco vadilo.